Strukturovaná kabeláž 

Historie strukturované kabeláže se začala psát s rozvojem počítačů a na časové ose by se dala zařadit do 80. let dvacátého století. Do té doby fungovala většina počítačových sítí v režimu host/terminál. Tento způsob práce se nazývá centralizovaný.  Hostitelský počítač disponuje většinou zdrojů (výpočetní výkon, aplikace, data) a uživatelské stanice, tzv. terminály, se tak stávají pouze „prodlouženou rukou“ daného hostitelského počítače, která slouží k zobrazování a zadávání dat. A právě propojení host/terminál  představovalo předchůdce strukturované kabeláže. Vzhledem ke znakovému charakteru tohoto typu komunikace nebylo potřeba v terminálových sítích budovat speciální vysokokapacitní přenosové cesty.

Když společnost IBM v roce 1981 uvedla na trh vůbec první osobní počítač, byl to začátek konce terminálových sítí. Tento nový typ pracovní stanice byl na rozdíl od terminálů vybaven lokální pamětí a vlastními vstupně / výstupními porty k připojení periferií. Tak vznikl nový, pro uživatele zcela odlišný způsob práce, tzv. decentralizovaný. Tato větší samostatnost ale přinesla dva zásadní problémy. Jedním z nich byla obtížná správa pracovních stanic (tj. řešení problémů a instalace aplikací). Především pak ale složitou vzájemnou spolupráci uživatelů. Bylo tedy nezbytné vymyslet způsob, který by umožňoval vzájemné propojení stále se rozšiřujících osobních počítačů, a díky kterému by bylo možné, stejně jako dříve v centralizovaných systémech, sdílet soubory, aplikace a nákladné periferie.

Na začátku vzniklo několik proprietárních řešení od různých výrobců. Odlišnosti v použitých technologiích a rozdílnost v komponentech těchto nových systémů ale vedly k jejich vzájemné nekompatibilitě. Jediným možným řešením tak bylo navrhnutí univerzálního systému, který by stanovil doporučující standardy určující elektrické a fyzické vlastnosti kabelů i spojovacího hardware.

Na prvních normách se začalo pracovat v polovině osmdesátých let 20. století ve Spojených státech amerických a k jejich schválení došlo na počátku 90. let. Americká standardizační instituce ANSI (American National Standards Institute) požádala organizace TIA (Telecommunications Industry Association) a EIA (Electronic Industries Alliance) o navrhnutí jednotného standardu pro kabelážní systémy. Jako jedna z nejvhodnějších se jevila možnost založit nový kabelážní systém na řešení americké telekomunikační společnosti AT&T, která pro přenos dat využívala vlastních, již existujících telefonních rozvodů v administrativních budovách. Tyto rozvody měly hvězdicovou topologii a kabely byly tvořeny měděnými kroucenými páry vodičů. Výsledkem práce standardizační komise byla první norma pro strukturovanou kabeláž, která byla uveřejněna v červenci roku 1991 s označením ANSI/TIA/EIA 568 a společně s technickými bulletiny TSB-36 a TSB-40 vydanými o něco později definovala základní přenosové požadavky kategorií 3, 4 a 5.

V roce 1995 byla vydána první aktualizace této normy nazvaná ANSI/TIA/EIA 568A a rovněž první verze mezinárodní normy ISO/IEC 11801. O rok později, v roce 1996, byla organizací CENELEC vydána první evropská norma pro strukturovanou kabeláž s označením EN 50173. Od ní je odvozena i norma ČSN EN 50173, která je závazná pro Českou republiku. V důsledku rozvoje nových vysokorychlostních protokolů (např. Gigabitového Ethernetu a 10G Ethernetu) byly později tyto normy aktualizovány. Aktualizace definují nové parametry, které musí komponenty strukturované kabeláže splňovat, aby bylo možné dostát novým požadavkům.